Jednalo se o nejočekávanější akci s Mustangy tento rok v celé Evropě. Kolegové z First Mustang Clubu of Germany dali hlavy dohromady s američany z letecké základny v německém Wiesbadenu a vymysleli na americký svátek Dne nezávislosti akci s vjezdem přímo na základnu. Sezvali kluby ze všech evropských zemí a přestože byla nutná registrace předem včetně zaslání scanů pasů všech osob v autě, zájemců se ozývaly stovky. Američané pak stanovili limit, že na základnu vpustí pouze 300 Mustangů, ale i to představovalo porci kterou široko daleko hned tak někdo nezopakuje. Ani my jsme neváhali a několik našich klubáků se na akci velmi rychle přihlásilo. Vypadalo to, že dokonalé akci nebude stát nic v cestě a bude to naprostá paráda. Skutečnost ale byla trochu jiná.

Tři týdny před akcí bylo oznámeno, že ztroskotala jednání mezi daňovými úřady, američany ze základny a i německým Mustang klubem. Problém se jmenuje rozdílné účtování DPH pro osoby z EU a z USA, což by se muselo paušálně zohledňovat platbami v eurech, na což pořadatelé nepřistoupili a američané tak vjezd na základnu zamítli. Pro drtivou většinu již tři měsíce registrovaných lidí jejichž SPZtky a scany pasů putovaly internetem od nás do Německa a k američanům, byla tato informace velkým zklamáním. Účast pak několik jednotlivců zrušilo, mezi nimi byl ale i Juergen, který na místě mohl udělat velkou parádu a byl pro nás také logickým komunikačním mostem. Sraziště se pak přesunulo na jiné místo poblíž, které mělo kapacitní potenciál, zbytek zůstal beze změn. Měli jsme již zarezervovaný hotel a naplánovaná volna, a tak jsme se rozhodli, že pojedeme i tak a užijeme si to ať to tam bude jakékoliv.

Dali jsme si proto sraz v sobotu ráno na odpočívadle u Rudné na D5, tradičně před příšerným hotelem Atol. Pozdravili jsme se tam s Bobanem 08 a jeho Jájou, Petrem K. 07 s manželkou Vlaďkou a synátorem, Frankym 06 s přítelkyní Markétou, Dannym 69 se synátorem Martinem (aka Švejk), Kerimem 07, no a se mnou jel švagr Michal. Ujeli jsme jen pár kilometrů a dohnal nás ještě Bullitt6102 08 s celou rodinou. Za Berounem jsme se dostali do totální kolony, neboť někde za Žebrákem byla dálnice kvůli bouraččce kamionu uzavřena a všechno sjíždělo na starou silnici za obrovského zmatku a podjíždění odstavným pruhem. Než jsme se znovu na dálnici dostali uběhla aspoň hodina. Zachovávaje solidaritu s jediným veteránem ve skupině kterého řídil Danny, pokračovali jsme výletní rychlostí kolem 120-130. Dali jsme si pak ještě pauzičky na oběd a občerstvení, vedro bylo totiž kolem poledne už téměř na zbláznění, a také jsme chtěli na chvíli nechat vydechnout i našim koníkům. V plánu jsme měli se ještě po cestě sejít ve Wurzburgu na odpočívadle s Miroslavem 68+70+73+07, který se svým zeťákem Petrem a dvěma kamarády vyrazil ještě s obytňákem. Časově se to docela podařilo, čekali tam na nás asi jen půl hodinky. Chvilku jsme si povyprávěli a protáhli se, zamávali a pokračovali do Franfurtu, protože jsme všichni toužili už jen po hotelové sprše. Navigace nás dovedla až před hotel Admiral, kde nám bylo suše oznámeno, že parkovací místa ve dvoře, která pro nás byla při výběru ubytovacího zařízení rozhodující, jsou všechna plná a ať si naše auta zaparkujeme v okolních natřískaných ulicích. Nakonec jsme z něj alespoň vymlátili mapku dobrého parkovacího domu, kam jsme naše hřebce pěkně uložili jako do stáje. Byly čtyři hodiny odpoledne a vyhlásili jsme proto hodinovou pauzu na zotavenou.

Osvěženi chladivou sprchou a převlečeni do suchého oblečení, vyrazili Mustang Riders za zážitky. Podařilo se nám obsadit stoloviště v hospůdce na růžku kousek od hotelu a začali objednávat první piva, která v nás mizela rychlostí blesku. Bohužel chvíli předtím německá fotbalová reprezentace postoupila na mistrovství světa přes Argentinu, a tak se celé město proměnilo v jeden velký blázinec. Pomalovaní černoši s německými vlajkami na čele opile vyřvávají z Golfu, který si to zrovna kroutil kolem nás, střídaje skupinku mladých slečen s vlajkami které halekají na každého kdo chce také křičet, aby však Boban s šibalským úsměvem jemu vlastním vyvolával další pokřiky: „Spartá, ať žije Spartá!“ A děvenky mu důkladně odpovídaly: „Ja, Deutschland, Podolski…!!“ 🙂 Zde jsme tedy začali a šli jsme se pak podívat do centra, abysme našli nějakou typickou hospodu bez televize, nicméně na pěší zóně fanouškovské šílenství gradovalo na úroveň kterou nedokážeme přirovnat ani k našim slavným hokejovým triumfům. Lidí všech barev a vyznání pařilo v centru mnoho tisíc. Místy nebylo přes řev, bubny a otravné vuvuzely slyšet ani slovo. A přitom to není titul, ale jen postup 🙂 Nekazili jsme jim jejich radost, ale po chvíli už jsme toho všeho mumraje měli plné zuby a z nového centra sešli níže do historické části města, kde jsem kousek za rohem našel přesně ten starý barák s restaurací kde určitě dělají suprové místní speciality! Vehnali jsme se do malého dvorku a u germánského asiata (svět se už vážne pos*al!) si objednali německé speciality jako polévky, klobásy, schintzel, koleno a stejky. Hlavně však padlo rozhodnutí se dochladit tupláky které nás velmi bavily. Když jsme pak po zaplacení čekali na ostatní, tak před tímto podnikem si Boban hrál se snubákem a nejednou bum a byl v kanále! 😉 Náš rychlý zásah ale znamenal téměř zázračné nalezení v kanálovém koši pod nánosem bahna a bůh ví čeho ještě, a to přestože byli všichni aktéři na káry 🙂 Procházeli jsme pak městem dále až do hospody před kterou parkoval Kerim. Chvíli jsme je potěšili přítomností našich portmonek aby měli větší důvod mu pěkně hlídat Mustoše a už jsme zase seděli v Pizza Hutu na náměstí u hotelu. Kolem půlnoci (+- 2 hodiny) jsme se postupně rozcházeli na hotel doufaje, že ty opice na zádech do rána setřeseme. Horká a dusná noc nám ale dávala připomenout, že jí máme za trest. Jen já jsem byl v noci pít vodu z kohoutku čtyřikrát. Usínal jsem ale vždy s radostí, protože celý den byla jedna velká paráda, na kterou se nezapomene.

Po ránu jsme si dali snídani a pomalu se slezli v recepci. My kteří jsme neměli v plánu zůstávat ještě do pondělka jsme srovnali účet a s ostatními se vydali za našimi miláčky, kteří noc přečkali k naší radosti bez újmy. Bodli jsme koně do slabin a vydali jsme se směrem na adresu kam měli všichni Mustangáři nejprve dorazit. Hned za prvním rohem jsme se ale děsivě zamotali ve městě, které se z fotbalováho stadionu změnilo na městský cyklistický závodní okruh. Všude desítky policajtů, zátarasy, navigace na oběšení, většinou jsme v centru auty bloudili sem tam jediní a tak jsme z toho všichni byli taky pěkně otrávení. Možná to dle Dannyho bylo ale tím, že jsme byli ještě ožralí 🙂 To nechť si každý zodpoví sám za sebe. Nakonec se ale úspěch podařil a Jája nás za konzultací s příslušníky z města vyvedla. Uběhlo něco přes půlhodinku a byli jsme na místě, v městečku Mainz Kostheim. Zastavili jsme na dvoře, pozdravili se s Miroslavem 10, který s obligátní kamerou a úsměvem dorazil asi hodinu před námi, převzali si uvítací balíček s propagačními brožurami, sprejem na sklo a nějakými drobnostmi, a tričko vyrobené pro registrované Mustangáře. Jakmile toto bylo vyřízeno, už se nám na paty lepily spousty jiných Mustangů, odeslali nás proto dozadu, projeli jsme satelitní kolonii, přejeli křižovatku a zařadili se mezi ostatní čekající účastníky. Po cestě jsme pozdravili Mirka Šilhana s celou eskadrou svých vetošů a Gašpa 67+06 se slovenskými kolegy. Zaparkovali jsme a šli hned na průzkum aut která neustále přibývala. Ve stánku jsme si mohli koupit pití nebo dát zdarma hemenex, nicméně jelikož už bylo pěkné vedro nechtěli jsme riskovat víc než bylo nutno. Bohužel jediná hospoda poblíž byla zavřená a tak nám nezbylo než zalézt do stínu a čekat. Kromě reprodukované hudby na místě pro zábavu účastníků nebylo bohužel nic. Je to taková typicky německá představa o akci – přijeďte a zabavte se sami čím a jak chcete. Objevovaly se stále zajímavější Mustoše a postupně se naše paměťovky pěkně zaplnily. Čekání v půl jedné přerušil megafonem hlavní pořadatel Frank Hollmann, který k sobě přivolal čekající účastníky. Následovala desetiminutová pasáž v němčině, rozumněli jsme velice málo, pravděpodobně šlo o instrukce k blížící se spanilé jízdě. Bujarým potleskem jsme Franka nepochválili, neboť tímto německým přednesem pro něj byla věc vyřešena, žádné byť sebevíc zmenšené anglické verze jsme se nedočkali. Nevěděli jsme pak vůbec co se bude dít, odjeli motorkáři a tak jsme opět pouze odvodili, že asi jeli připravovat cestu pro spanilou jízdu. Když zvu na svou akci Mustang kluby z celé evropy tak s pouhou němčinou prostě neobstojím. Bylo to velmi amatérské a přestože německy mluvících byla drtivá převaha, všichni ostatní si za svou účast aspoň trochu snahy zasloužili. Po čtvrtodině zazněl ulicí megafonem zesílený hlas, ať jdeme na to, takže po té nudě hurá – spanilá jízda začíná.

Vyjížděli jsme na konci ulice jeden za druhým, všechny světelné křižovatky po cestě drželi policisté, úvod byl perfektní. Na tomto místě ale musíme začít být velmi kritičtí. Trhající se kolona několika set lidí kteří vůbec nevědí kam jedou a jsou ze všech koutů evropy, se po počátečním klidném rolovaní po venkovských usedlostech najednou vydala na dálnici, místy značně rozestavěnou, přímo do odpolední činné dopravy! Zoufalí účastníci proto nedbaje nebezpečí pro všechny na dálnici dupou na plyn svých Mustošů ve snaze dohnat posledního z vláčku který jel před ním, ale už je za horizontem. Ovšem pokud by jedinec takto zaspal, mohli by všichni sjet na špatném exitu nebo vůbec a pokračovat kdoví kam. Motorkáři jeli uvnitř kolony, ale stále spíš na hrotu – proboha proč. Udělali jsme tam kolem takové širší kolečko, najížděli a sjížděli jsme na dálnici snad desetkrát. Nejen, že jsme všichni úplně ztratili přehled kde jsme, navíc jsme po včerejší vzdálenostní porci měli řízení docela dost a pohybovat se tedy hodinu a půl v dusnu jak blázen rozhodně nebyl žádný med. Po absolvování tohoto úplně zbytečného a velmi nebezpečného bodu programu z bezpečnostního (proč dálnice? proč všichni v jednom hadu s řádově dvěma stovkami aut v běžném nikým neregulovaném provozu?) a i organizačních důvodů (ztracení účastníci z cizích zemí zoufale volající o pomoc), jsme byli rádi, že vjíždíme do menšího parku u štěrkového hřiště, kde jsme začali naše Mustoše konečně stavět do řad.

Na místě nás čekaly stánky s chlazenými nápoji a různá jídla mezi kterými si jistě všichni vybrali. Celkovou atmosféru podbarvovala stylová muzika, místy i hraná živě. Bohužel zde ale nebyl žádný stánek s nějakými upomínkovými předměty jak to známe z větších srazů u nás. Představa o srazu přijeď a bav se sám však byla i zde totožná. Najedli jsme se, trochu odpočali, a pak důkladně prošli podle Petrových výpočtů téměř 280 Mustangů. Od desítek typů a úprav klasik, jsme šli kolem jediné dvojky, konečně se objevilo i pár hezkých trojek a čtyřek zejména z klubu Wild Ponies of Hanau, no a samozřejmě nejvíce byla zastoupena generace pátá, kde bylo různých modifikací a mezitypů nepočítaně. Snažil jsem se vyfotit jen to co jsem sám považoval za neobvyklé, zcela jistě jsem některé klenoty určitě minul, tak je třeba nafotili ostatní. Počet a kvalita aut rozhodně za jedna, přestože se akce zkomplikovala a tropické počasí zrovna ke srazům nelákalo, lidí tam bylo opravdu hodně. Bohužel pokud jste si nepovídali s kamarády nebo neobdivovali nově dorazivší Mustangy, na místě byla nuda, prostě se nikde nic nedělo. Původně jsem měl v plánu vyrazit až večer, ale když i Franky s Kerimem přišli po třetí s tím že už by klidně jeli, ještě jsme něco pojedli a chystali se k odjezdu. Náhle Frank u mikrofonu a opět v němčině cosi vyhlašuje, šlo zřejmě o poháry domysleli jsme si. Najednou pic a Gašpo si jde pro trofej za hlasitého skandování jeho kámošů ze slovenského klubu. Poslední dobou bývá až příliš častým zvykem že Gašpa fotím s vavříny, ale nedá se nic dělat, on to má zmáknuté, i něco říkal do mikrofonu a půlka lidí mu tleskala 🙂

Pomalu jsme se pak rozloučili s těmi kteří se vraceli do Frankfurtu (Boban, Petr K. a Danny), těmi kteří v kempu sbalí obytňák a všechny krásné vetoše (Mirek Šilhan), zamávali jsme slavícím Slovákům a pronásledováni Bullittem vyrazili s Kerimem a Frankym k domovu. Po cestě nás jen zdržela hláška z Kerimova palubního počítače o slabém tlaku v pneu, po zastavení na odpočívadle se zjistilo, že se nenávratně poškodil ventilek, takže přijel pán z asistenční služby, odvezl si kolo a po půlhodince jej přivezl opravené výměnou za férových 20 ojro – v neděli odpoledne paráda. Za občasných zastávek jsme pokračovali až domů, po cestě se loučili s ostatními.

Akce to byla z našeho pohledu velmi povedená. Skvělá projížďka na dobrých silnicích, viděli jsme perfektní Mustangy, potkali pár známých, sešli se ve skvělé partě a zážitky zejména ze soboty v nás ve všech ještě dlouho zůstanou. Když pomineme malér se základnou který se jistě snažili zvrátit, tak jim nemůžeme odpustit hazard se životy na dálnici při spanilce, kdybyste některé zoufalé manévry viděli na vlastní oči, jistě byste nám dali za pravdu. Celková nuda v průběhu akce je také bod mínus, bylo to prostě moc dlouhé – stačilo se sejít vpoledne a za hodinu vyrazit. Spoléhání se na večerní kapely je liché, lidi po pohárech masově odjížděli, na večer jich tam muselo zůstat jen pár. Jsme rádi, že jsme tam byli, ale že bysme toužebně sahali po dalších akcích First Mustang Clubu of Germany, tak to na nějakou dobu asi neuděláme. Už jsme na jejich akci jednou v minulosti byli – viz Schwelm 2007 – a nebylo to organizačně o moc jiné. Ale i tak, byla to dobrá akce, protože jsme tam byli s dobrými lidmi!

Honza Orna

Série fotek na doplnění od Frankyho a kolekce fotografií všech Mustangů na akci od Dannyho. A ještě čtyři části reportážního videa Miroslava: