Sprinty na Letišti Václava Havla v Praze

Koncem roku 2013 jsme na výboru MRC otevřeli otázku, jak důstojně oslavit blížící se padesáté narozeniny našich čtyřkolových miláčků. Vzhledem k dlouhotrvající tradici v pořádání sprintů na čtvrt míle padlo rozhodnutí, že oslava proběhne ve stejném duchu. Zásadní otázkou bylo, jakou, s ohledem na kulatiny, vybrat lokalitu.Chtěli jsme, aby akce vstoupila do povědomí lidí motajících se kolem US cars jako něco, co se hned tak nevidí. A když už, tak už. Asi si nikdo nedokáže představit prestižnější místo, než je Letiště Václava Havla v pražské Ruzyni. Nejprve bylo potřeba pro akci získat souhlas od vedení kompetentních společností, což se podařilo, protože i oni si uvědomili význam této události. Ihned po získání souhlasu bylo nutné ustanovit realizační tým, protože nám bylo jasné, jaký bič jsme si na sebe upletli a co všechno bude potřeba zařídit.

Sedmičlenný výbor (ještě ke všemu s odloučeným Hekym) by nemusel vše zvládat, proto jsme byli rádi za pomoc dalších srdcařů, kteří rozšířili naše řady na jedenáct a výrazně pomohli ke konečnému zdaru celé akce, která mimo jiné vedla ke zviditelnění MRC. Úkoly byly rozděleny a začalo skoro půl roku trvajících tvrdých příprav, jednání a přemlouvání, která stála všechny členy organizačního výboru mnoho času, nervů i prostředků z vlastních kapes, ale vědomí, proč a pro koho to děláme nás, nás vždy nakoplo a posunulo dál. Nebudu tady vypisovat jednotlivé body, ale věřte, že jich byla nepřeberná řada a na konci jsme si všichni hluboce oddechli.

Dnes už můžete výsledek naší práce zhodnotit i vy. Podle ohlasů se to asi povedlo i přes nepřízeň počasí, která před nás postavila plno dalších nečekaných úkolů, které se musely řešit v průběhu sprintů. Sprinty samotné pro nás začaly už v pátek popoledni, protože bylo nutné s předstihem připravit areál a rozmístit všechny stánky a další náležitosti. Na chvíli nás přerušilo krupobití a přívalový déšť, nicméně se všechno stihlo a už jsme byli jen v očekávání, co přinese zítřek. Průběžně jsme sledovali, jak se hýbe online prodej vstupenek a v pátek večer jsme mohli konstatovat, že to nebude propadák, navíc jsme pro zájem závodníků zvýšili počet na sedmdesát aut rozdělených do pěti kategorií a podle registrací bylo jasné, že bude na co koukat.

V sobotu jsme se časně ráno sjeli v hojném počtu před bránou do „naší“ zóny a po doladění posledních detailů čekali v mírném dešti na první účastníky. Nervozní jsme byli, i když peníze ze vstupného byly na účtu, ale to hlavní, proč jsme to dělali, tj. sprinteři a diváci, nás udržovalo v napětí. A pak to začalo!! Ještě nebylo nic vidět, mohutné hučení a hřmění v dálce však nezvěstovalo další bouřku, avšak příjezd kolony těch úžasných strojů, které rozsvítily celý prostor a naše tváře i pod ocelově šedou oblohou. Řada před vjezdem byla bez konce a do toho se začaly valit davy diváků, kterých se nakonec sešly bezmála dva tisíce. To už bylo jasné, že nás všechny čeká nevšední zážitek. Pořadatelé zaujali předem daná místa a nastal mumraj, jaký se často nevidí. Dost diváků přišlo bez vstupenek, takže na bráně bylo živo, ještě větší fofr byl v zóně kde probíhala technická přejímka závodících aut.

Během brífingu startovního komisaře s jezdci se prostor pro diváky zaplnil k prasknutí. A mohly začít kvalifikační jízdy. Velkoplošná obrazovka zprostředkovala divákům obraz z celé trati a cíle. Několikrát došlo k přerušení jízd pro déšť a mokro negativně zapůsobilo i na časomíru. Dva safety cars zastoupené první a pátou generací se měly co ohánět při svozu odjetých aut z prostoru cílové zóny zpět ke startu.

Nakonec se kvalifikace odjezdily, podle dosažených časů v jednotlivých kategoriích se vytvořil startovní pavouk a posunuli jsme se k vyvrcholení dne. Semifinálové i finálové jízdy přes problémy s časomírou proběhly podle programu a mohlo se přikročit k vyhlášení vítězů.

Na sklonku dne se díky černým mrakům setmělo, což přimělo valnou část diváků i závodníků k předčasnému odjezdu, ale vítr se postaral o odklonění hrozícího slejváku mimo naší oblast a ukončení celého dne již proběhlo pod polojasným nebem. Díky traktoru se vyprázdnilo i parkoviště pro neamerická auta návštěvníků, které se však díky vodě změnilo z louky v solidní tankodrom.

A co říci závěrem? Osobně jsem rád, že jsem mohl být s klukama při tom a smekám před nimi za to, co všechno dokázali. Všem, kteří se přijeli podívat a zasprintovat, patří dík za účast a doufejme, že to nebyla poslední akce, která pozvedla prapor MustangRidersClubu na vrchol pomyslného stožáru.

Mustang forever.

Danny